Dostáváme se ke hře, která pro Vladimíra Menšíka měla zásadní význam. Význam v jeho další herecké kariéře. Ve hře "Hledač světla" Menšík ztvárnil hlavní roli nizozemského malíře Vincenta van Gogha.
Po dvou inscenacích (Otec a U nás v Darmochlebech) se dostáváme k třetí roli Vladimíra Menšíka ve Vesnickém divadle, roli, která pro něj měla zásadní význam. V roce 1953 začalo Vesnické divadlo zkoušet hru Hledač světla. Jaroslav Janovský, který je autorem původního scénáře (pro Komorní divadlo v Praze), přizpůsobil scénář právě pro potřeby Vesnického divadla. Znovu se tedy rozehrály osudy nizozemského malíře Vincenta van Gogha, jeho milující Markéty a obyvatelů malého městečka Nuenenu, v jejichž společnosti po příjezdu z Haagu van Gogh žil a tvořil.
Pro Vladimíra Menšíka to byla velká výzva a příležitost zúrokovat vše, co se doposud ve Vesnickém divadle naučil. A vidno, že pod vedením režisérky Lenky Cmuntové byl velmi úspěšný. Představení mělo premiéru 28. ledna 1954. Na tomto místě rovnou ocitujme tehdejší příznivou kritiku:
Hlavní představitel Vladislav Menšík, loňský absolvent JAMU, je herec, jehož nadání je podloženo cenným pokladem svědomitosti a vkusu. Studoval charakter své postavy tak pronikavě, že se ve chvilce smiřuje s jeho poněkud příliš divokým vzezřením a za ironickou, málo vlídnou tváří zahlédáme krásného, nevšedního člověka ... Menšíkův Van Gogh nezná oddechu. Přicházejí sice okamžiky hořkého ztišení, zvláště když nové naděje je nutno zase opouštět, ale to jsou jen zastávky pro načerpání sil. - Menšík po celé představení ukazoval vzornou dovednost v hospodaření s tvůrčí energií. Zdánlivě aniž by v prvních aktech tlumil svou citlivost, výstup za výstupem ohnivější, dokázal se přece nejmocněji rozpálit v bojovné scéně závěru.(1)
Příběh pojednává o malíři Van Goghovi, který žije v nizozemském Nuenenu. Zde také prožívá lásku ke stárnoucí Markétě, kterou hraje Růžena Preisslerová. Okolím jsou nepochopeni, zastání naleznou až u té nejnižší vrstvy. V dobovém pojetí to jsou pochopitelně nuenenští proletáři. Vše ale končí tragédií. V domě, kde žije Van Gogh a kam Markéta uteče, dojde k vypjaté scéně mezi dvojicí na jedné straně a obyvateli městečka na straně druhé. Markéta přitom vlastní rukou umírá (po požití jedu) a Van Goghovy obrazy jsou lidmi zničeny.
Vincent: (skočí k věšáku a popadne hůl) Ani krok už. Markéta je má žena před Bohem. A kdo na ni šáhne, ten odtud nevyjde živ, to vám povídám.
(Všichni couvají)
Tak pojďte přece. Bojíte se mne? Jste všichni stejní. Umíte jen spílat a nadávat, ale jak vám někdo ukáže hůl, lezete do kouta ... co vám udělala Markéta, co vám udělal můj otec. Co tu vůbec chcete? ...(Markéta se v tom okamžiku zhroutila na zem. Nastane zmatek, všichni se shluknou kolem ní a Vincenta, který k ní přiskočil. Po chvilce se ozvou výkřiky: Jed ... vypila jed ... snad je už mrtvá. Pak se lidé rozestoupí, Vincent se vztyčí s Markétou v náručí, vykopne dveře do zahrady a běží s ní k otcově domu) (2)
Markéta v otcově domě umírá, Vincent se musí vzchopit a žít dál pro své umění. Jeho bratr Theo (hrál ho Karel Linc) ho konečně přemluví, aby z Nuenenu odjel a dále tvořil:
Theo: ... Markéta odešla, ale ty žiješ. Ty a tvá práce. S Nuenenem jsi skončil, Vincente, ale ne s uměním. Musíš dál. A proto musíš se mnou.Vincent: ... Markéta byla první a poslední žena, která mě kdy milovala. Vím, že byla poslední, protože můj život je příliš zlý, aby jej mohla kterákoli žena sdílet ... A nechci nic víc, než aby potom, až dopadne ten poslední úder... mohlo aspoň několik lidí na světě říci, že Vincent van Gogh... nežil nadarmo.(3)
Ale jako vždy i nyní je nutno připomenout, že hlavní slovo mají diváci. Ti rozhodnou, zda je hra zdařilá či nikoliv. Na diváckém prožitku záleží nejvíce:
"Moc... bylo to překrásné. Nečekali jsme takové výkony. U nás je V[esnické] D[ivadlo] poprvé a nedovedli jsme si představit, že to bude na tak vysokém uměleckém stupni." Slatinice, okres Olomouc, 8.3.1954 (4)"... Vesnické divadlo vidím tady po třetí a musím říci, že tato skupina má oproti předchozím skupinám velký umělecký vzestup. Předvedli jste nám tu velké umění a my vám za to děkujeme." Těšetice, okres Olomouc, 18.3.1954 (5)"Hráli jste překrásně. Především Vincent a Markéta. Bylo to jako ve skutečnosti, jako by ten malíř prožíval svůj vlastní život." Údraž, okres Písek, 8.5.1954"Bylo to moc hezký. Už ani nepamatujeme tak krásné divadlo." Oslov, okres Písek, 18.5.1954
Vraťme se k začátku našeho článku. Pro Vladimíra Menšíka měla role Vincenta van Gogha zásadní význam i z jiného důvodu, než pouze toho, že to byla role hlavní. V květnu roku 1954 navštívil představení E. F. Burian. Tento legendární divadelník, do jehož divadla bylo tak těžké získat angažmá, se o hře v pamětní knize Vesnického divadla zmínil velmi uznale. Podle vlastních slov ho představení "hluboce dojalo a potěšilo." Z představení odcházel "dojat, nadšen a osvěžen velikým pokrokem, který za pouhých devět let naší svobody učinilo naše divadelnictví." (6) Nemůžeme být daleko od pravdy, že Vladimír Menšík získal velmi nadějnou šanci do budoucna - stát se hercem souboru Armádního uměleckého divadla, pozdějšího D 34.
Další informace o Vladimíru Menšíkovi: www.vladimir-mensik.cz
Poznámky:
(1) Šafránek, O.: Kus poctivého kumštu. Hledač světla, Vesnické divadlo 1954. Divadlo 5/1954, s. 614.
(2) Janovský, J.: Hledač světla. Drama o čtyřech dějstvích (úprava pro Vesnické divadlo v Praze 1953), s. 52-53.
(3) Tamtéž, s. 56-57.
(4) Naše práce. Měsíční výsledky činnosti Vesnického divadla, roč. VI, č. 4, s. 9.
(5) Tamtéž, s. 10.
(6) Divadelní ústav, Vesnické divadlo - Pamětní kniha, zápis z 18.5.1954.
