Naše bláznivá rodina

Když v polovině srpna 1967 končilo natáčení filmu Klec pro dva, byl Vladimír Menšík už u jiného filmového štábu, kde se věnoval roli tatínka Luďka Solničky v komedii Jana Valáška Naše bláznivá rodina. Ukázka z knižní monografie.

Když v polovině srpna 1967 končilo natáčení filmu Klec pro dva, byl Vladimír Menšík už u jiného filmového štábu, kde se věnoval roli tatínka Luďka Solničky v komedii Jana Valáška Naše bláznivá rodina. Tím se vrátil opět k veselohernímu žánru, u kterého už vydržel až do konce roku 1967. Specialista na dětské filmy Jan Valášek již s Vladimírem Menšíkem spolupracoval dvakrát (Zlé pondělí, Když má svátek Dominika), tentokrát na něj myslel do role hlavní, svěřil mu sice opět znovu roli tatínka, ale v mnohém větším rozsahu než tomu bylo dříve. Do jeho filmové rodiny mu dále nadělil manželku Jiřinu Jiráskovou, její matku Jiřinou Šejbalovou, Bohuše Záhorského, velkého babiččina obdivovatele a později i manžela, a jeho dvě filmové dcery, hlavní hrdinky celé komedie, ztřeštěnou dvanáctiletou Janu (Bohumila Houdková) a její starší sestru Zuzu (Jarmila Srbová), která se sice snaží být vždy nad věcí, často se ale nechá svou sestrou a jejími nápady strhnout do té míry, že se stane jejím vděčným komplicem. Nejvíce času před kamerou strávily pochopitelně obě představitelky sester Solničkových, z nichž Bohumila Houdková vede žebříček se svými 46 dny, po nich následují jejich filmoví rodiče (Menšík 37, Jirásková 36 dnů) a pomyslnou pětici zakončuje Jiřina Šejbalová se svými šestadvaceti dny.

Do filmu byl Vladimír Menšík, společně s Jiřinou Jiráskovou a Jiřinou Šejbalovou, vybrán 10. července 1967 a hned další den se odehrály herecké zkoušky. Na těch byla ostatně celá „rodina“, včetně Bohumily Houdkové a Jarmily Srbové v rolích jeho dvou dcer. Ve večerních hodinách byly navíc provedeny maskérské zkoušky, při kterých si Menšík s Jiráskovou vyzkoušely několikeré brýle, které byly poznávacím znamením všech členů rodiny Solničků. Na konci měsíce bylo vše připraveno a začátkem srpna se začalo točit. Vladimír Menšík dlel v té době na své chalupě v Dolním Žandově, odkud 7. srpna ráno vyjel, aby se v poledne ve Vodičkově ulici v Praze zúčastnil své první klapky na filmu. Podle denních zpráv to vypadá, že do konce měsíce se na svou oblíbenou chalupu už nedostal, a to nejen kvůli potřebám výrobního štábu Jaroslava Kučery. Na konci srpna se měla natáčet scéna z konce filmu, kdy si celá rodina v neděli vyjede na lodičce po Vltavě, ale protože kvůli nízkému stavu vody a tím vzniklému silnému proudu hrozilo zranění herců, přestěhoval se na druhý den celý štáb do Týnu nad Vltavou. Záběry odpolední pohody, na které tatínek seznámí obě dcery s novinkou, kterou pro ně s maminkou připravili, včetně následného řádného vymáchání ve vodě, byly pak natočeny 24. srpna tady.

Průběh prací se zkomplikoval na začátku září, kdy onemocněla Bohumila Houdková. Vedoucí výroby Jaroslav Kučera se pak od ošetřujícího lékaře dozvěděl, že došlo ke komplikacím, kvůli čemuž hlavní představitelka Jany bude nejméně týden v ošetřování. Jakmile se 18. září začalo opět natáčet, byla tady další komplikace, původní představitel babiččina nápadníka Rudolf Deyl ml. byl hospitalizován (zemřel 12. listopadu) a režisér musel hledat náhradníka. Jeho pozornost se upnula k Miloši Nedbalovi, Vladimíru Hlavatému a Bohuši Záhorskému, který 25. září roli nakonec přijal. Natáčení poté s přestávkami probíhalo až do konce roku, včetně postsynchronů v druhé polovině listopadu. Příští rok v lednu pokračovaly dokončovací práce, které se už nesly ve znamení zhoršujícího se zdravotního stavu režiséra Valáška. Po jeho převezení do nemocnice se práce 16. ledna 1968 zastavily. Čekalo se na zlepšení jeho zdravotního stavu. K tomu již ale bohužel nedošlo, Jan Valášek v necelých dvaačtyřiceti letech zemřel. V květnu se dokončovacích prací ujal Karel Kachyňa, pod jehož vedením Menšík začal v červnu namlouvat další postsynchrony, v čemž pokračoval i pár dnů v polovině července. Nejen kvůli tomu, ale i kvůli několika dotáčkám, musel přerušit svou dovolenou na chalupě v Žandově a 4. července dojet na Barrandov. V Praze již zřejmě zůstal až do 11. července 1968.

Příběh jedné „normální“ pražské rodinky je vyprávěn vnitřním hlasem dvanáctileté Jany. Ta mívá často smůlu a co chvíli je v nemocnici. Tentokrát tam je se zlomenou rukou. Po návratu si všimne zvláštní atmosféry, maminka s tatínkem mluví jinak, hádají se a navíc tatínek nespí s maminkou v ložnici. Ve své hlavě si sestaví hrůzný scénář, že se jejich rodiče rozvedou a obě sestry se tak odloučí. Sestru Zuzu se svými obavami seznámí a obě pak zahájí pátrání. Prvním úkolem je zjistit, zda si jsou rodiče věrní. To se potvrdí, a tak z radosti připraví rodičům oslavu. Na tu si přivede babička i svého dlouholetého obdivovatele, nyní novomanžela, zelináře Skoumala. Radost Jany a Zuzy nemá dlouhého trvání, tatínek zve všechny do cirkusu. Obě sestry ví, že je zle, protože podle svědectví kamarádů z rozvedených rodin, začalo vše právě návštěvou této atrakce. A rodiče se děsivého scénáře drží dál, když jim koupí zmrzlinu a pozvou na lodičky. Obě dívky čekají nevyhnutelné, právě tady jim rodiče oznámí, že se rozvádí. Nakonec vše končí radostí, když jim, viditelně nervózní tatínek, oznámí, že s maminkou čekají děťátko. Nadšení, které v lodičce nastane, končí obrovským šplouchnutím do vody a novou zlomeninou, kterou si Jana přivodí při vylézání na břeh. Co z toho, všichni jsou šťastní a tak to má být.

O naprosté bezprostřednosti a schopnosti Vladimíra Menšíka získávat si na svou stranu většinu lidí, se kterými se kdy setkal či promluvil, se vypráví celé legendy. Každého zaujal svým projevem, svou vřelou vstřícností a lidovostí. Pokud bychom se nad touto vzácnou vlastností zamysleli, dobrali bychom se jen jednoho výsledku. Nebyla to póza, nebylo to naučené ani přetvářka, byl to stav mysli, se kterým se Menšík díval na svět a všechny okolo. Místo hluboké psychologické sondy do jeho duše využijme vzpomínku jedné z protagonistek Valáškova filmu Jiřiny Jiráskové, která nám popíše, jak to s kouzlem Vladimíra Menšíka vypadalo ve skutečnosti. Díky jejímu vyprávění budeme takřka u toho, jak Menšíkovo přirozené chování dostalo na svou stranu i ty, u kterých to ze začátku vypadalo nemyslitelné.

Hráli jsme v komedii Ta naše bláznivá rodina. Byli jsme s Láďou manželé a měli jsme dvě dcery. Moji maminku, Menšíkovu filmovou tchyni, hrála Jiřina Šejbalová. Točili jsme o prázdninách a každý herec vám řekne, že není tímto způsobem trávení volného času nadšen… Jenže opak byl pravdou – díky Menšíkovi, který okamžitě stmelil celý tým, to bylo natáčení příjemné… A samozřejmě ho bylo vždy a všude plno … Když jsme začínali točit zmíněný film, vzala si mě paní Šejbalová stranou a tiše se mě zeptala: Jiřinko, vám ten pan Menšík nevadí? Vám nevadí ten jeho hluk? Bránila jsem Vladimíra: Vždyť je roztomilej a neobyčejně vtipnej! Ale paní Šejbalová trvala na svém. Menšík se jí zdál až neuctivě bezprostřední… až tak, že se to snad k herectví ani nehodí, stěžovala si. Uznávala, že je jistě dobrý herec, ale poukazovala také na to, že chyba bude nejspíš v ní. Přece jen měly vždy přátele z poněkud jiné sorty lidí. Menšíkův humor jí byl zkrátka cizí… Vadilo jí i sem tam nějaké to ostřejší slovo, které padlo… Zkrátka: do oka jí Vladimír nepadl … Pak uplynulo tak nejvýš čtrnáct dnů. Měli jsme maskérnu v Národním domě na Vinohradech, kam paní Šejbalovou přivezli z chaty ze Sázavy tehdy už dopoledne. Paní Šejbalová vešla do maskérny, rozhlédla se kolem a povídá: Kde je Láďa? Maskér na to: Milostivá paní, pan Menšík točí až odpoledne! A paní Šejbalová upřímně zanaříkala: Ale ne!! To jste mi neměli dělat! Tak jste mě měli líčit až odpoledne – s Menšíkem!… Její zklamání bylo viditelné a já byla v té chvíli svědkem neuvěřitelné proměny. Paní Jiřina Šejbalová, tato vynikající herečka a také samozřejmě dáma, byla za těch pár dnů už do Menšíka zamilovaná. Doslova mu odezírala z úst každou větu a kdyby mohla, tak by snad celý ten film s Láďou chodila za ruku … Všechny jeho fóry nakonec brala – a že ji nikdy nešetřil, dokázal jí říct neuvěřitelné věci, které mnohdy opravdu vyrážely dech… Jeho originální slovník jí zakrátko přestal vadit, zamilovala si ho jako kolegu herce i jako člověka. | KOPECKÁ, Slávka: Smích a slzy Vladimíra Menšíka, s. 51 – 52.