Vladimír Menšík - úvahy badatelovy

U příležitosti vydání prvního on-line čísla časopisu o Vladimíru Menšíkovi jsem sepsal své úvahy o bádání o tomto českém herci.

Když jsem začínal pracovat na Vladimíru Menšíkovi, měl jsem za sebou již zkušenosti z obdobných výzkumů. Jen s tím rozdílem, že osoby, o nichž jsem psal odborné články jsou již několik staletí mrtvé (Karel starší z Žerotína, Václav Bítovský z Bítova ad. - k těmto historickým osobám existuje mnoho písemných památek, ať už jde o samotné kopiáře osobních korespondencí, zápisů z pracovních jednání, soudních líčení a dalších). Zanedlouho jsem měl poznat, že toto bude u Vladimíra Menšíka velký problém. 
 
Bádání jsem tedy začínal stejně, jak jsem byl zvyklý. V archivech. A že jich bylo. Mezi nejpodstatnější a nejobsáhlejší nutno zařadit Barrandovský archiv, Památník národního písemnictví, Divadelní ústav nebo Archiv města Brna. Zde všude jsem nacházel informace jak o umělecké a pracovní činnosti Vladimíra Menšíka, tak třeba i záznamy o jeho školní docházce. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že zde nenacházím nic co by pocházelo přímo od Vladimíra Menšíka - osobní či pracovní korespondence či cokoliv jiného, svébytně spojeného s jeho osobou. Musel jsem tedy opustit archiv a pustit se do něčeho pro mne zcela nového - kontakt s živými osobami, pamětníky, prostě těmi, které Vladimíra Menšíka znaly osobně.
 
A nezačalo to špatně. Měl jsem štěstí a hned první oslovený, Jan Menšík (syn z druhého manželství) měl o mou práci zájem. Díky jeho podpoře jsme se dostal k materiálům, které by mi byly jako obyčejnému badateli nepřístupné. Také jsem během dvou setkání udělal jeden rozhovor. Pak, i když jsem ho pravidelně informoval o stavu bádání, se již neozval. Přerušil veškerý kontakt. Dodnes je mi záhadou, proč se tak stalo. Nicméně pro další práci jsme byl dobře naladěn a rozhodl jsem se kontaktovat další členy Menšíkovy rodiny. Bezvýznamně. Paní Olga Menšíková, vdova po Vl. Menšíkovi, správkyně nejdůležitějšího archivu - osobního archivu Vladimíra Menšíka, mi pouze popřála hodně zdaru v práci, ale s výzkumem o svém manželovi nechtěla mít nic společného. Znamenalo to tedy, že nemůžu prostudovat nic, co je v tomto archivu uložené. Její dcera Martina na mé prosby o spolupráci dodnes nezareagovala.

Bylo to velké rozčarování, ale nepolevil jsem. Oslovil jsem tentokrát herecké kolegy Vladimíra Menšíka, mezi jinými Jiřinu Bohdalovou, Ivu Janžurovou, Petra Kostku či Jana Hrušínského. Výsledek žádný, pouze tři z oslovených mne kontaktovali. Jan Hrušínský, ředitel Divadla na Jezerce, svůj rozhovor se mnou podmínil souhlasem Martiny Menšíkové (toho času členkou souboru téhož divadla). Pan Petr Kostka se se mnou spojil telefonicky a velmi přátelsky mi sdělil, že se s Vladimírem Menšíkem osobně příliš neznal a pro mé účely mi nemůže nic sdělit. Při vší nouzi to mělo i zábavný moment. Jednoho dne mi zavolal Petr Nárožný. Typicky jeho způsobem mi sdělil, že mi nemůže nabídnout nic, co bych mohl potřebovat a zakončil to sdělením ve smyslu, „že to ani nikoho nebude zajímat.“ Poděkoval jsem. Co mi zbývalo jiného? 
 
Před dvěma týdny jsem se dozvěděl, že Lubomír Kostelka, nejlepší přítel Vladimíra Menšíka, se cítí dobře a nemoc ustoupila. Nelenil jsem tedy, zjistil adresu a zaslal dopis s prosbou o rozhovor…

Více o Vladimíru Menšíkovi na www.vladimir-mensik.cz