V minulé části jsem si postěžoval na špatnou spolupráci pamětníků Vladimíra Menšíka. V dnešním článku to vezmu z jiné strany, budou to úvahy o bádání v archivech v Česku a na Slovensku.
V minulé části jsem si postěžoval na (ne)spolupráci pamětníků Vladimíra Menšíka. V dnešním článku to vezmu z jiné strany, úvahy o bádání v archivech. A že těch archivů bylo a je hodně, vezmu chronologicky jen ty nejvýznamnější. Někdy v listopadu 2015 jsem zašel do Divadelního ústavu na Celetné v Praze, oddělení sbírek a archivu, a začal bádat po Menšíkovi jako herci Vesnického a posléze Divadla E. F. Buriana. A hned při mé první návštěvě jsme měl štěstí, dostaly se mi do rukou materiály tehdejšího režiséra a herce Vladimíra Bittla v luxusním balení. Tím balením byl originální kufr, který patrně zažil stovky cest se svým majitelem a Vesnickým divadle po Čechách a Moravě. Ocenění se kufru dostalo posléze, jedno pražské divadlo si ho vypůjčilo pro své představení. Důvod byl jednoduchý: potřebovali ne nějakou rekvizitu kufru, ale kufr, na kterém by každý viděl jeho stáří a minulost, kterou prošel. Obsahem kufru pak byly různé zápisy z činnosti Vesnického divadla, fotky a časopisy, které Vesnické divadlo vydávalo. Také si musím vzpomenout na paní Ivu Frelovou a Radmilu Petrmichlovou, které mi vždy vyšly vstříc. Začalo to pěkně a pěkně to mělo i pokračovat.
Souběžně s tím jsem si vyjednal návštěvu dalšího archivu, dalo by se říct archivu nejdůležitějšího - spisového archivu Barrandov studia. Zde se nalézají neocenitelné originální materiály k přípravě a průběhu filmů (fond Scénáře a produkční dokumenty), stejně jako informace k historii Barrandova obecně (fond Barrandov historie). A znovu jsme měl štěstí, hlavní archivář, pan Matěj Kadlec, mi vyšel neobyčejně vstříc, a to i co se týče návštěvních hodin pro badatele. Zde jsem strávil, nebojím se to říci, stovky hodin, během kterých jsem pořizoval fotodokumentaci pro svůj výzkum. Bylo to mnohdy vzrušující, když jsem se nořil do dopisů, příkazů, scénářů (mnohdy s originálními komentáři skriptu), plánů a denních zpráv z natáčení a uvědomoval si, že jsem na druhé, neznámé straně filmu, ne na té, kde jsem již viděl hotové dílo v televizi nebo kině.
Po ukončení výzkumu v Divadelním ústavu jsem se pustil do dalšího pátrání po divadelní minulosti Vladimíra Menšíka, a to v Památníku národního písemnictví na pražském Strahově. Zdejší badatelna je umístěna v historické budově a pokud do ní vstoupíme, připadneme si jako na zámku. Malá, útulná, kolem stěn příruční knihovna, na stropě fresky a výhled na pražský hrad a celou Prahu i s Vltavou. Pár týdnů jsem zde studoval materiály z fungování divadla E. F. Buriana a pak jsem se ještě seznámil s části fondu Jana Wericha, u kterého Menšík zkoušel htu Těžká Barbora. Ano, je to ta hra, na jejíž premiéru nakonec Menšík vůbec nedorazil.
Díky Janu Menšíkovi jsem se také mohl podívat do Vojenského historického archivu v Trnavě (sice na Slovensku, archiv ale spadá pod Vojenský ústřední archiv ČR), potom jsem také navštívil Správní archiv Armády ČR v Olomouci. Velké, okázalé budovy, velké chodby a to vše střeží vrátný, kterému neujde ani myška. Ale našel jsem vše, co jsem potřeboval...
Podobně střežený je archiv na pražském hradě - archiv Kanceláře prezidenta republiky. Po osobní prohlídce jsem se dostal, opět dlouhými chodbami, do badatelny. A i zde jsem byl úspěšný.
A dostávám se k největšímu archivu v ČR. A tím je Národní archiv. Písemně jsem formuloval své požadavky a do měsíce mi byl oficiálně zaslán dopis s rešerší z fondů, ve kterých jsou informace, které mě zajímají. Po vyzvednutí složek jsem ještě dostal bílé rukavice (po ztrátě si nové badatel musí zaplatit sám) a zasedl ke stolu.
Všude jsem se setkal s ochotnými archiváři, kteří bezesporu rozumí své práci. A svým profesionálním přístupem k badateli si zaslouží poděkování.
Další informace o Vladimíru Menšíkovi: www.vladimir-mensik.cz
