Probuzení - film z roku 1960

V jednom z minulých krátších příspěvků jsem se zmínil o filmu Probuzení, jenž měl premiéru v roce 1960. Nyní se podíváme na rané přípravy, které můžeme sledovat na základě bohatých produkčních materiálů.

V jednom z minulých krátších příspěvků jsem se zmínil o filmu Probuzení, jenž měl premiéru v roce 1960. Pro připomenutí - bylo to v souvislosti nepořádku, který filmaři zanechali u jedné z chat, u které se natáčelo. Děj je jednoduchý - jedná se o příběh chuligánské party, která se jen tak poflakuje a nemá žádný cíl. Členem je i pohledně svůdná Jitka (v podání Jany Brejchové), do které se zamiluje mladý Tonek (Jan Šmíd), a který se kvůli ní snaží v partě zaujmout své místo. Film má výchovný charakter a poukazuje na mladé lidi, kteří se vydali na scestí. Hlavní dva hrdinové mají štěstí, vše pro ně končí dobře. Vladimír Menšík se tady objevuje v nepříliš sympatické roli vrchního, pod nímž Tonek pracuje. My máme příležitost podívat se na film z druhé strany a na základě bohaté produkční dokumentace, uložené v archivu Filmového studia Barrandov můžeme sledovat nelehký zrod tohoto, myslím i dnes cenného, filmu.

V prosinci roku 1957 bylo rozhodnuto, že literární scénář, jehož autorem je Otakar Kirchner, bude do filmové podoby ztvárňovat Jiří Pleskot. Začátkem příštího roku předložili režisér Pleskot a autor Kirchner dramaturgii tvůrčí skupiny Hanuš-Träger novou verzi scénáře. Na Umělecké radě se v březnu vyjádřili jednotliví členové, kteří hlavně poukazovali na nepravděpodobnost existence podobné party, která by jistě neunikla pozornosti a brzy by byla pochytána. Také "chybou scénáře je celkem sympatické vylíčení celé party … Členové U[mělecké] R[ady] jsou toho názoru, že by tu nemusela být celá řada hrdinů socialistické společnosti, ale přece je nutno ukázat vztah této bezprizorní party k celkové mase mládeže … Do děje mělo by pronikat více konfrontování se socialistickou současností, což by přivádělo morálku a vztahy v této partě až do paradoxních situací." E. A. Saudkovi se také nezdálo vykreslení vztahu Tonka s Jitkou: "Všichni jsme se shodli, že ten milostný vztah je slibný. Nutno však ukázat, čím si Tonek zpočátku získává Jitku a hlavně to, že se mění; Tonek během příběhu však svou podobu leckde mění ve svůj neprospěch, někdy je mladší a působí jako jelimánek, u něhož je pochybné, že by získal náklonnost Jitky, jindy je zas neuvěřitelně starší.“

Schválení literárního scénáře ještě předcházela návštěva filmařů dorostové výchovny pro mladistvé v Kostomlatech pod Milešovkou, aby se tak mohli seznámit s prostředím, o kterém budou zanedlouho natáčet. V červnu také směřovala prosba tvůrčí skupiny Hanuš-Träger na Lidový trestní soud, kvůli zaslání adres mladistvých, jejichž případy byly před soudem projednávány, "aby se režisér filmu obeznámil přímo s mladistvými, jejichž případy byly během posledních dvou let projednávány před senáty lidového soudu." (Samotný Otakar Kirchner se při psaní stal na rok lidovým soudcem, aby tak více do problematiky pronikl).

V červnu 1958 byl E. Hoffmanem (ředitel Filmového studia Barrandov) a J. Markem (ředitel Československého filmu) schválen literární scénář, který stále nesl název Odsouzeni k životu, a započalo se s průzkumem realizace. Novým režisérem filmu se stal Jiří Krejčík. K filmu se také vyjadřovalo ministerstvo školství, kteréme se nelíbily popsané chování vychovatelek v domově mládeže, ve kterém Jitka žila. "Chování vychovatelky ve scénách s Jitkou … kde vychovatelka cloumá novou chovankou, je nevhodné, a není možné, aby se v takové formě objevilo na filmovém plátně. Rovněž postoj ředitelky, která v této situaci přichází na scénu a přehlédne nesprávné chování vychovatelky, není možné ponechat tak, jak uvádí scénář. Také v dřívější scéně, kde vychovatelka vyprazdňuje kabelku Jitky a hází věci na stůl, neodpovídá správným pedagogickým zásadám přijímáni nových chovanců, které je třeba přijímat jako mladé lidi, kteří se sice dopustili přestupků, ale kteří nejsou trestanci." Pravda, realita mohla být zcela vzdálena těmto požadavkům na změnu scénáře, filmaři se ale podle toho museli zařídit. V té době filmaři také požádali o možnost seznámit se s novými uchazeči o studium na DAMU a v Bratislavě pak navštívili Hudební a divadelní fakultu Vysoké školy múzických umění.

V červenci opět došlo na částečné přepracování scénáře, přičemž hlavním problémem se opět stala nevěrohodnost vztahů v celé partě, kdy režisér Krejčík vymezil dva hlavní problémy: proč Tonek zběhl k partě (je to opravdu jen kvůli Jitce?) a proč parta Tonka v partě toleruje (to o Jitku nikdo další z party nemá zájem?).

V září se rozhodovalo o třech představitelích mužských rolí. Proti Janu Šmídovi (role Tonka) neměl díky výtečnému studijnímu prospěchu profesorský sbor hereckého ústavu žádných námitek. Horší to ale bylo s dvěma "chuligány", Vildou (Petr Kostka, posluchač 2. ročníku) a Emilem (Jiří Kodet, posluchač 3. ročníku). Když u prvního vadil slabý, u druhého to byl již velmi špatný prospěch. Jiří Kodet "byl přijat i přes menší vzdělání pro svůj herecký talent, ale nejeví dostatečnou píli..." Ve filmu se oba nakonec objevili, ale zatím nevím, jestli musel Jiří Kodet opakovat 2. ročník, jak mu za přijetí role hrozilo. Jana Brejchová byla hned od začátku jasnou představitelkou Jitky a podle Jiřího Krejčíka odvedla skvělou práci už na dvou předešlých filmech Vlčí jáma a Morálka paní Dulské. Proto jí navrhl zvýšit denní honorář. Herecké oddělení pak Janě Brejchové zaslalo následující sdělení:

Milá Jano,
musím Ti říci, že rád píši takovéhle dopisy. Z iniciativy ss. režiséra Krejčíka a vedoucího štábu s. F. Miliče podala TS Hanuš-Träger rozklad o tom, jak si obětavě vedeš v jejich filmu ‚Odsouzeni k životu‘ a na základě toho rozhodl s. ředitel Hofman 8. t.m., že Tě zařazuje ze 2. platové stupnice denních 300,- Kčs do 3. platové stupnice denních 320,- Kčs a to zejména ke Tvému výkonu ve filmu ‚Morálka paní Dulské‘. Platí to už od počátku filmu ‚Odsouzeni k životu‘. Prosím, abys přijala upřímné blahopřání k tomuto úspěchu a těším se, že mi svou prací i svým uměním brzy zase dáš příležitost k podobnému dopisu. Filmové studio Barrandov, herecké oddělení. Na vědomí: TS Hanuš-Träger, produkce filmu ‚Odsouzeni k životu‘.

Na film byly i v době natáčení vznášeny další a další připomínky, tím ale čtenáře již nebudu zatěžovat. Pro úplnost jenom dodejme, že název filmu Odsouzeni k životu byl v srpnu roku 1959 změněn na konečný titul Probuzení, že ve dnech 5. - 11. února 1960 měl v kině Olympic předpremiéru a o den později samotnou premiéru.

Zdroj: Barrandov Studio a.s., archiv, Scénáře a produkční dokumenty, film Probuzení.