Kniha Utajené vzpomínky na Vladimíra Menšíka

Kniha Utajené vzpomínky na Vladimíra Menšíka se pro moji práci stala velkým přínosem. Zprostředkovává až "bulvárně" podrobné informace o pracovním vztahu mezi Vladimírem Menšíkem a Alenou Horákovou z doby jejich besed s diváky.

Kniha Utajené vzpomínky na Vladimíra Menšíka se pro moji práci stala velkým přínosem. Zprostředkovává až "bulvárně" podrobné informace o pracovním vztahu mezi Vladimírem Menšíkem a Alenou Horákovou-Fonovou z doby, kdy oba objížděli Československo se svými besedními pořady. Sám Vladimír Menšík na tuto dobu velmi rád vzpomínal, setkával se s lidmi, které měl opravdu rád a dalo by se říct, že na setkáních čerpal z pozorných a vděčných diváků velkou energii pro svůj, v té době, těžký život (a to jak po zdravotní stránce, tak stránce osobní). Paní Horáková (o které jsem zatím nezjistil žádné další podrobnosti) dělala manažera, starala se o zajímavé hosty, kteří na besedách doplňovali tandem s Vladimírem Menšíkem, plánovala cesty a byla duší, která celý ten kolotoč představení držela pohromadě. Kniha přináší množství informací o Menšíkových pracovních dnech, zajímavých událostech z té doby, ale i pohled do jeho rodiny. Na začátku jsem použil slovo bulvár. Nemyslím to zle. Spisovatelka se totiž pouští i do tak osobních věcí, jako jejího vztahu s Menšíkem a vztahu Menšíka se svou rodinou. I když paní Fonová vždy zdůrazňuje, že jejich vztah byl pouze pracovní (kdo dokáže opak?), tak co se týče duševní stránky, měli k sobě hodně blízko. Oba si svěřovali hodně ze svých životů, z knihy se dozvídáme o jeho ženě, která nesla nelibě celé to cestování. Dokonce to byla často právě jeho spolupracovnice, které Menšík volal, když se cítil špatně (jak fyzicky, tak duševně). Něco na tom pravdy je, ve svých memoárech Olga Menšíková nikde toto období svého manžela nezmínila (ani Alenu Horákovou, jako nedílnou součást Menšíkova života, což paní Fonová ve své knize několikrát zklamaně uvádí). Ale jsou zde nejasnosti. Jako velký znalec Vadimíra Menšíka uvedla  paní Horáková zavádějící informaci. Do očí bijící je, že se zmiňuje o tom, že Vladimír Menšík měl velmi rád své dvě sestry a především sestru Olgu. Toto v knize opakuje minimálně na dvou místech. Trochu jsem zapochyboval a cítil senzaci. Ve vzpomínkách matka Anděla Menšíková hovoří ale vždy jen o dvou dětech. Níic to ale nemění na tom, že díky paní Fonové máme bohatý záznam jedné etapy života Vladimíra Menšíka. Na konec jen malá osobní zkušenost: při svém setkání s Janem Menšíkem (synem) jsme se k této knize nějakým způsobem dostali a z výrazu pana Menšíka jsem pochopil, že v jejich rodině je paní Horáková persona non grata.